Brnu neodpářeš: Inklinujeme k dekadenci a melancholii, říkají Eva a Hana Prokopovy, alias Sestry

BRNO – Učitelé jim říkali, že rozjet si firmu po škole je sebevražda. Eva a Hana se přesto rozhodly založit svou módní značku. V současnosti pořádají oblíbené kurzy šití a neúnavně pracují na tom, aby se udržitelná móda dostala do všeobecného povědomí. Pojďme se spolu s nimi podívat na nejnovější trendy v navrhování i udržitelných materiálech. 

Je leden, čemu se v období po Vánocích jako návrhářky věnujete? 

Eva: Za pár dní budeme fotit novou minikolekci, na to se moc těšíme. Ušily jsme šaty z bambusové látky s tiskem z mých černobílých fotografií květin. Mimo to jsou u nás v plném proudu kurzy. Takže hodně učíme, zároveň šijeme zakázky. 

Hana: Já jsem s novým rokem začala spolupracovat s firmou Reawote, která se zaměřuje na digitalizaci různých materiálů, struktur… Pracuju na tom, abych se zdokonalila ve 3D programech, které bych chtěla do budoucna využít tady v Sestrách. Jedná se hlavně o program CLO fashion 3D software určený k digitalizaci módy. Tento program slouží jak k navrhování, tak k vytváření střihů. Budoucnost módy je za mě právě v digitalizaci. 

Eva: Souhlasím, brzy nastane doba, kdy budou klienti chtít svou zakázku dostat v digitalizované formě, aby si ji uložili do své virtuální skříně.  

Jak si virtuální skříň můžu představit v praxi?

Eva: Klient, který chce oděv, nebo firma, která si zadá kolekci, dostanou jako výstup zakázku nikoli ušitou, ale digitalizovanou, perfektně vytvořenou v software jako je CLO. Tu si pak dle potřeby nechají ušít. 

Hana: Takový přístup pomůže předcházet nadbytku oblečení. Stačí, abyste si nahráli do programu celou svou postavu a vytvořili avatara s přesnými mírami. Oděvy si pak můžete vyzkoušet už v digitální verzi a vidět, co vám sluší, co ne. Po digitálním odzkoušení se oděv teprve zadá do výroby. To je naše vize.

Takže sázíte na digitalizaci, která povede k větší udržitelnosti. S udržitelností pracujete i v kurzech šití? 

Hana: Ano, v naší bublině víceméně každý ví, co je a není udržitelné, zná stinné stránky módního průmyslu. Ale setkáváme se i s lidmi, pro které jsou tyto informace naprosto nové a šokující. Spousta z nich neví, odkud se bere jejich oblečení, za jakých podmínek vzniklo. To nám přijde alarmující. A myslíme si, že si to plně mohou uvědomit právě v praxi na našich kurzech. 

Eva: Považuji za úspěch, když nám na konci kurzu někdo řekne, že se mu změnil pohled na oblečení, protože si uvědomil, jak dlouho trvá ušít i jednoduchý oděv jako tričko. A když pak přijde do módního řetězce, už sleduje, jak je oblečení ušité, zamýšlí se nad jeho cenou. 

Vaše kurzy jsou oblíbené, zájemci si na ně zpravidla musí počkat. V čem podle vás spočívá jejich kouzlo? 

Eva: Kurzy pořádáme individuální, aktuálně se jich účastní maximálně dva lidé. Nazvaly jsme je nazvaly Sew & Wine, chtěly jsme, aby to lidi hlavně bavilo. 

Hana: Účastníci si sem přicházejí odpočinout, zastavit se, povídat si. Při šití totiž trochu změníte myšlení a uvědomíte si spoustu věcí, funguje to vlastně jako terapie. Šití přináší vítané zpomalení. 

Chodí nám sem hodně lidí z pomáhajících profesí, psychologové, lidé pracující ve službách, ale i manažeři. 

Eva: Doktoři, právníci, matky na mateřské. Zkrátka tvrdé profese. (smích) 

Jaká byla vaše cesta ke společné značce? Obě jste studovaly návrhářství?

Eva: Studovala jsem přímo textilní obor, tady v Brně na VOŠ textilní na Francouzské. Naše společná značka vznikla asi i díky tomuto prostoru na Jaselské. Já jsem ho dobře znala, protože jsem vedle v kavárně Panksy pracovala za barem. Předtím tu měla zázemí Reparáda a když se přestěhovala, majitelka mi nabídla pronájem. Probraly jsme to s Hankou a ona se nadchla. Začaly jsme to tu pomalu budovat. 

Hana: Já jsem tehdy moc nevěděla, co po střední, studovala jsem interiérový design, ale nenašla jsem se v tom. Pořád mě lákala móda. Nakonec jsem vystudovala magisterský obor Design oděvu na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. 

Jaké byly vaše začátky tady na Jaselské? 

Hana: Jsme tu od roku 2019, začaly jsme asi měsíc před covidem. Zrovna když jsme se rozhoupaly, že konečně otevřeme. Seděly jsme tu a byly jsme z toho dost přešlé. Začátky jsou hrozně důležité, a to byla doba, kdy se vůbec nevědělo, co bude. 

Eva: Teď jsme tu pět let. Když se ohlédnu, tak značka pořád roste, lidi to zajímá, chodí na kurzy. Pár dní nazpět jsem vstala a říkám si, že z nás mám fakt radost. Tehdy před pěti lety jsem tomu tak nevěřila. Jde to pomalu, ale jde to. 

Napadá mě, co vlastně dělají vaši spolužáci z textilních škol?

Eva: Učitelé na škole nám říkali, že rozjet si svou firmu po studiích je sebevražda a nemá to smysl. Někteří spolužáci dostali kapitál od rodičů, v tom to měli jednodušší, ale většina mých spolužáků v oboru nepracuje. Nebo se tomu věnují, nicméně stejně musí mít i další práci. Jiní to vzdali nebo je to přestalo bavit. 

Hana: V našem oboru nenajdete moc uplatnění. 

Vy máte, zdá se, pořád co dělat. Učíte, šijete na zakázku, vzděláváte se, zbývá vám dost času na vaši vlastní tvorbu? 

Eva: Pracujeme spíš na menších solitérských kolekcích. V návalu náhlé inspirace. 

Hana: Rády čas od času uděláme design podle sebe. 

Šijete vše tady na Jaselské vy samy vlastnotručně?

Eva: Ano, samy si tu všechno šijeme. S výjimkou knoflíkových dírek, ty si necháváme dělat v Salonu č4, kde na to mají speciální stroje. 

Zmínily jste Salon č4, jak vůbec vnímáte ostatní textilní tvůrce v Brně? Je to konkurence? Komunita?

Eva: Tady je to sice takový malý rybníček, ale nikdo si do zelí vlastně neleze. Každý tvůrce si dělá svoje, má své zákazníky. Rivalitu jsem nezaznamenala. Před nedávnem jsme se zúčastnily setkání místních oděvních designérů v Kumstu a přišlo mi, že si spíš chceme vzájemně pomáhat, vytvořit společnou platformu, kde bychom například mohli prodávat…

Hana: Taky jsem z toho cítila, že tvůrci chtěljí být víc propojení, jsou otevření spolupráci, ačkoli tu každý z oděvní sféry bojuje o svůj podnik, aby fungoval. Každý má za svou značkou osobnost a vizi, která přitahuje určitou klientelu.

Jako fotografka to vnímám podobně. Nás fotografů je tu hodně, ale každý má své klienty, se kterými si sedne, fotí trochu něco jiného…

Eva: V tom mi přijde Brno příjemné. Třeba narozdíl od Prahy, kde mám partnera. Koketovala jsem s myšlenkou otevřít si tam pobočku, ateliér. Nicméně tam je konkurence naprosto drtivá. Představa otevřít si podnik tam je taková neurotická. Tady to vnímám jako pohodové, lidi se za námi vrací kvůli nám, na kurzech je sranda, vznikají tu přátelství potažmo nová klientela.…

Vrátím se k vaší tvorbě. Co je pro ni charakteristické?

Hana: Inklinujeme ke květinám, mrtvým, dekadentním… Oslovuje nás pocit melancholie. Zaměřujeme se na potisky, zkoušíme různé printy. Chceme do naší tvorby vždycky vetknout určitou dekadenci. Co se týká typu oděvu, chceme se zaměřit na zavinovací šaty.  

Eva: Přála bych si, abychom si našly více času na vlastní tvorbu. Aktuálně šaty šijeme většinou jen v jednom provedení, v univerzální velikosti. Často to funguje tak, že zveřejníme na sítích pár fotek z procesu šití nějakých šatů, klienti se sami ozvou, jestli to můžeme ušít rovnou na ně. 

Co používáte za materiály?

Hana: Snažíme se samozřejmě využívat certifikované materiály, přírodnější materiály. A vyhýbáme se směsovým materiálům i kvůli tomu, že se pak obtížně recyklují. Já jsem při své diplomové práci experimentovala s materiály od ostravské firmy NIL textile, která vyvíjí cirkulární materiály. Jsou rozložitelné a lze z nich znovu vytvořit novou látku. Je to ale komplexní, protože k cirkulárnímu materiálu musíte mít i cirkulární nitě a podobně. A nitě jsou zatím ve vývoji. Čekáme, kam se vývoj dále posune a rády bychom z podobných materiálů do budoucna šily.  

Obě jste studovaly v Brně, jste rodilé Brňačky? 

Eva: Jsme Brňačky, z Líšně. Formoval nás život v Líšni. (smích)

Co tu máte v Brně rády? 

Hana: V Brně chodíme rády do Podnebí, oblíbily jsme si třeba Punkt. 

Eva: Hezké vzpomínky mám spojené se Spolkem. Ráda se procházím, Mariánské údolí, Špilberk…Užívám si takovou tu brněnskou pivní pohodu, klid. Uvědomuju si to hlavně, když přijedu z Prahy, která je na mě až moc zrychlená, nedávám to. V Brně se můžu nadechnout.

Sestry