Slepice do klece uzamkla jakási americká designérka, říká autorka mobilního kurníku Tereza Janečková

Nadějný projekt mobilního kurníku CocoKarl sliboval rozšíření chovu slepic do měst, pak přišel kovid a všechno změnil. Designérka však své vizi věří a nevzdává se. 

PRAHA – Tereza Janečková je osobitá umělkyně, designérka a také ekologická chovatelka. Vytvořila výrazná díla na poli malby, ilustrace, fotografie a videa. Pracovala na korporátní identitě pro úspěšné značky (např. BMW) a zviditelnila se vlastním počinem Mega CV na fasádě domu na Jungmannově náměstí. Její ohromující portfolio korunoval na první pohled humorný, ve skutečnosti však holistický projekt mobilního kurníku. Zjistili jsme, jak to s ním vypadá.

Jste designérka, umělkyně a také ekologická chovatelka. Co aktuálně převládá?

Teď jsem nejvíc Creative Lead v kreativní agentuře VMLY&R a je to pro mě osvěžující zkušenost. Mám tu na starosti tým designérů, kteří jsou nadšeni do inovací a zajímají se o udržitelnost. S týmem pracujeme pro klienta z tabákového průmyslu, který také jako firma prochází transformací a celkově se mění. Jeho vize stojí na udržitelném podnikání, klíčová je recyklace a ekologie produktů. Je to pro mě výzva. Můžu spojit příjemné s užitečným a věnovat se v rámci své kreativní profese tomu, co dělám ve volném čase – ekologickému zemědělství. 

Hlavní roli ve vašem životě tedy opět hraje design?

Přesně. Myslím si, že udržitelnost a korporace by neměly mít mezi sebou propast, která se časem ještě více prohlubuje. Tento přístup doporučují i různí vizionáři, jako třeba americký podnikatel, spisovatel a kouč Robert Kiyosaki, který o tom dokonce dělá přednášky. Propojení mezi těmito dvěma světy zprostředkovává střední třída. Podle mě je potřeba mít „zdravý střed“ a hledat cesty, jak by se měly korporace více angažovat v udržitelnosti – ta totiž může být efektivním nástrojem růstu prospěšného pro byznys i společnost. A to je přesně moje mise v současné práci – využít zkušenosti z vlastních projektů a díky tomu klientům otevírat dveře k novým příležitostem. Krásně se to v roce 2022 potkalo s celkovým načasováním společenských změn, které se teď dějí turbulentně. Zkrátka ve správný čas na správném místě.

Jak si aktuálně stojí váš projekt mobilních kurníků CocoKarl? Médii prošel před několika lety, kam se od té doby posunul?

Prezentovala jsem ho na Designbloku i během Designweeku, byl vystavený na několika místech a potom zakotvil u Uměleckoprůmyslového muzea, kde prototyp zainvestovala a podle mého návrhu precizně vyrobila firma Retail of the Future. Dodneška tam stojí a funguje. Mají tam na to dokonce specializovaného chovatele. Na kurník se chodí dívat studenti, školní výpravy, dokonce se tam testuje městský chov a vychází to zatím výborně. Mobilní kurník se postupně vyvíjí, chovatel je kreativní a celý ten kurník sám vylepšuje. Nicméně velkou roli sehrál Covid, proto jsem s tím zatím nemohla dále pohnout. Investor, který do toho chtěl jít, musel během pandemie omezovat plánované investice. Mobilní kurník byl mezi nimi. 

Investor měl zajistit sériovou výrobu?

Ano, hledal se materiál pro sériovou výrobu. Dokonce se rýsovala i spolupráce s velkým online prodejcem, ale cena eko materiálu mezitím stoupla vysoko. Některé části kurníku, například unikátní kola, by se musela navíc objednat ze zahraničí, proto se to nakonec z finančních důvodů neuskutečnilo.

Sériová výroba je tedy u ledu, ale projekt jako takový naštěstí pokračuje? 

Máme zatím interně na stole nějaké nápady, jak projekt mobilních kurníků pro města propojit s WPP Campusem, kde sídlí VMLY&R – agentura, pro kterou pracuji. Campus je zařízen podle mezinárodních, moderních principů a umožňuje flexibilní způsoby práce. Máme otevřené work flow pro každého, kdo se chce zapojit. Lidé s nápady tu mají ideální prostředí, je tu možnost tvořit. Zatím je to ve stádiu vize – vymýšlíme, jak si prostory Campusu zabydlet. Rádi bychom se tu obklopili zelení, aby se tu zaměstnanci cítili jako v přírodě. Obecně je zeleně ve městě strašně málo. 

Když čtu zahraniční články, třeba v Guardianu, o udržitelné podobě budoucích měst, prognóza je, že budou města, mezi nimi dálnice a pole a zeleň v podstatě zmizí. Města by ale měla být udržitelná, takže na střechách a všude okolo budou travnaté plochy, stromy a nový ekosystém. Lidé v nich budou žít trochu jako na vesnici, budou si pěstovat zeleninu. Mezi městy budou pole a dopravní tepny, pak zase další města jako zelené oázy. Baví mě myšlení ředitelky Freiburg Future Lab Astrid Mayer a mnoha dalších jiných. Globální oteplování nás zasáhne, je to nevyhnutelné. 

Před pandemií jsem komunikovala i s ředitelem Zemědělského muzea, který měl podobnou vizi a splnil si ji. Na budově teď mají udržitelnou střechu. Chtěli tam také zařídit prostor pro udržitelný chov slepic na střeše, ale Covid to zase pozastavil. Dala jsem do toho také spoustu vlastních prostředků, částečně se mi naštěstí vrací díky prodeji bio vajíček. Nejvíc asi ve spolupráci s Rohlíkem, kam jsem zavážela celý loňský rok. Nyní je fajn spolupráce s damejidlo.cz.

Buduji také komunitu v místě mého bydliště. Lidi si chodí pro vajíčka, nosí mi zbytky jídla pro slepice, pronajímám prostory komunitní škole Ikigai. Děti se tam mohou učit etice v chovu zvířat, jsou v obklopení přírody, a to mi připadá pro budoucí generaci jako dobrý příklad funkční komunity. Něčeho jsem tedy už na své cestě dosáhla. Není to primárně výdělečný projekt, beru to jako svoji srdeční záležitost. 

Proč zrovna slepice? Jsou skutečně to nejpraktičtější zvíře pro chov ve městě? Sezobou všechny zbytky, snáší vajíčka.

Ano. Když se podíváme na archivní snímky staré Prahy, třeba Malé Strany, bydlela tam dělnická třída, která vlastnila kurníky a chovala uprostřed města slepice. Časem to zmizelo, protože se společnost vyvíjela, města prosperovala, lidé bohatli a měli lepší prostředí s komfortnějšími podmínkami. Už to nebylo třeba. Postupně vznikly velkochovy a slepice se zamkly do klece. S tím mimochodem přišla americká designérka. Jako designérce mi přijde takový přístup zvláštní – jako tvůrce se propůjčit myšlence, že zvíře je produkt. S mechanizací se postupně vytrácela lidskost. Chybí mi v tom srdce, láska. Vidíme zvíře jako objekt a máme ho jen od toho, aby snášelo vejce. Takový přístup se mi příčí, je to ale asi částečně nevyhnutelné, protože početné lidstvo je třeba nakrmit.

Slepice nemá úplně nejlepší image. Vy jste je ale znáte dobře, můžete uvést některé předsudky na pravou míru?

Ano, slepice se dají třeba ochočit jako mazlíček. Zkoušela jsem to už v dětství a dělala jim různé překážkové dráhy. Jako zvířata se dají vychovat k plnění potřeb, které směrem k nim člověk má. Chce to jen trpělivost. Já ji v dětství měla, takže jsem přišla ze školy, hodila tašku do kouta a běžela na zahradu. Tam jsem zavolala Pipinu, Pipina přiběhla, dělala přemety ve vzduchu a já jí za to dala nějaké zrní. Můžete jí také nasypat zrní na klávesy klavíru, ona je sezobe a při tom hraje. Je ale potřeba zvíře k tomu vést. Samozřejmě to není přirozené, ale je vidět, že některé slepice jsou inteligentní a mají emoce. Samozřejmě je nejlepší, když je zvíře v přirozeném prostředí. Například divocí koně v přírodě, je to nádhera, když stádo volně běží. To stejné si už ale nepomyslím, když vidím závody Velké pardubické nebo třeba závody velbloudů v Dubaji. 

Já slepice chovám v jejich přirozeném prostředí, bez problémů si tam dělají, co chtějí. Dodržujeme jen jedno pravidlo: ven můžou až odpoledne, když snesou vajíčka. Jinak by je totiž zanášely. Prostě si na louce hrabou. Tak to berou i komisaři z ekologického zemědělství, kteří určují přísná pravidla a já je musím plnit. Nemůžu slepicím dávat jen tak ledajaké zbytky, musí být z ekologického zemědělství. Ta pravidla pro bio vajíčka jsou velmi tvrdá. Už jsem si kolikrát říkala, že to dělat nebudu.

S mamkou vstáváme každý den v 5:30, abychom otvíraly kurníky. Večer slepice vyháníme ze stromu – jsou to původem ptáci, kteří hřadují na vysokých stromech. Kolem Prahy se všude staví, takže predátoři jako lišky a kuny se zabydlely ve městě u civilizace. V mém případě asi dost blízko, na noc si ke mně chodí brát slepice jako do KFC. Musela jsem zasáhnout. Postavila jsem více přístřešků, kurníků i těch mobilních, abych se s nimi mohla pohybovat po pozemku a slepice byly večer v bezpečí.

Je mobilní kurník bezpečný vůči kunám a liškám? Slyšel jsem historku o kohoutovi Karlovi, jenž hrdinně zahynul při obraně slípek před kunou a jehož jméno dalo nakonec název vašemu projektu. 

To všechno stále probíhá. Stane se, že se liška v podzemí prohrabe do zděného kurníku, nebo vykouše cihly, dostane se dovnitř a zahubí mi celý chov. To jsou starosti, člověk slyší hrozný řev, běží ven v pyžamu a tam je to pak tvrdé. V mobilním kurníku se to nestalo. Mám to vyzkoušené. 

Tereza Janečková  vede jako Creative Lead specializovaný tým designérů v  práci pro klienta z oblasti tabákového průmyslu.  „Kreativa by měla zachovat lidem tvůrčí svobodu, neměla by však být samoúčelná a musí fungovat i s ohledem na obchodní zájmy,“ říká.  Tereza pracovala jako seniorní Art Director v zahraničí pro značku BMW, kde byla součástí týmu v rámci udržitelnosti. Kromě designu se zajímá o ekologii, kvalitu potravin a etické aspekty chovu domácích zvířat. Založila vlastní značku CocoKarl, která inovuje tradice našich předků a produkuje zdravá domácí vajíčka od slepic z volného výběhu. Je také autorkou designově unikátního návrhu mobilního kurníku, který se dá snadno složit i rozložit a umožňuje eticky chovat slepice v prostředí měst.

CocoKarl