Křesla H 269 končila ještě před 10 lety u popelnic, dnes mají neskutečnou hodnotu, říká renovátor Na ponku

BRNO – Opravovat starý nábytek zkoušel už od mladého věku doma. Během studií lingvistiky jej začalo bavit umění, design a architektura, takže si rozšířil záběr o obor sdružených uměnověd a managementu v kultuře. Dělal průvodce ve vile Tugendhat (v omezené míře dodnes) a vážně uvažoval o akademické dráze v humanitní oblasti. Podfinancovanost sektoru jej však nakonec zavedla jinam. 

„Kamarád si asi v roce 2018 koupil křeslo a přišel s tím, jestli bych ho dokázal spravit. Já jsem si shodou okolností právě v té době taky nechával spravovat svoje dvě křesla, v čalounické dílně jsem viděl jejich vnitřek a řekl jsem si, že to není složité, že by se to dalo rychle naučit. Takže jsem si ho vzal do kuchyně, že to zkusím,” vzpomíná Lukáš Václavík. Na první kousek se začaly nabalovat další objednávky, až už se to v kuchyni nedalo zvládnout, takže si mladý renovátor pronajal svou první dílnu. Dnes sídlí v kreativním hubu KUMST a dává práci dalším dvěma kolegyním. 

Na jakém nábytku jste si to doma od mala zkoušel? 

Jednou to byl příborník, starou prožranou skříň jsem obrousil. Nebyly to úplně odborné zásahy. Seškrábat starý lak, obrousit to a natřít něčím novým zvládne snad každý člověk, když se do toho pustí. Až se založením živnosti jsem prohloubil skills, jak to dělat. 

Na co se zaměřujete?

Nejvíc na menší nábytek - křesla, židle, stolky. Často čalouníme a taky děláme nátěry, oživujeme povrchovky, rozlešťujeme staré šelaky, nitrolaky a tak. Hodně frčí křesla označovaná Halabala, ty lidi nosí nejčastěji. Teď hodně letí 60. léta, Brusel - ty tenké nožičky, křeslo Šmídek, Tatra Pravenec. Naším evergreenem jsou Halabalovy stoly Pavouk a židle Thonetky a Tonky. V poslední době nám chodí už i větší kusy jako psací stoly. 

Na konci roku jsme opravili takový pěkný set židle a stůl a letos se to prodalo do Berlína. To jsme na sebe byli hrdí. Byl to náš vlastní kousek, co jsme měli v zásobě. Vystavili jsme ho dole v showroomu, když tam byl pak pop up a pár dní nato se zastavili dva turisti z Berlína a odvezli si ho. To nás hodně překvapilo a byla to taková první vlaštovka v linii našeho vlastního prodeje. Ten se teď snažíme taky rozjet. Potřebujeme trochu vyskladnit naše zásoby :)  

Vystudoval jste humanitní vědy a teď se to jako praktik učíte od holek z VOŠky?

Ano :)

Humanitní vědy jsou teď téma, jejich podfinancovanost a uplatnění, bylo vám to studium k něčemu?

Určitě ano. Nebýt UHV (Ústav hudební vědy, pozn. aut.) a celého toho prostředí, tak se do tohoto nepohrnu. Tam se člověk naučí ty principy. Management v kultuře je sice zaměřený na kulturu, ale marketingové postupy a management jsou všude podobné. Druhá věc je teoretický background k nábytku, neděláme to jen řemeslně, aniž bychom věděli, kdo ho vyrobil, z jaké je doby, jaké se použily materiály. Můžeme vytipovat designéry, kteří jsou slavní dnes a letí. Určitě k tomu bylo to studium dost dobré. 

Já to mám i tak, že studium těchto oborů člověka vede k ocenění starých věcí.

Ano, rozhodně. To je celá filozofie Na ponku - chce vrátit život starým střepům. Většinou jsou to hodně kvalitní věci, když otevřete učebnici designu, nebo užitého umění, tak většinu věcí, které máme, tam najdete. 

Je to taky v souladu s trendem udržitelnosti, nemusí se vyrábět nové krámy, opraví se ty staré, slouží dál a ušetří se energie a materiál. Zároveň mě zajímá možné dědictví. Jaké věci můžete odkázat po sobě nebo současné době? Vnímám to hodně v hudbě, jaké MP3 odkážete dětem? Máme doma sbírku vinylů, kde jsou desky už tří generací. Nábytek, který rekonstruujete, přežil generací i víc a žije dál.

Mně se v tom líbí, že prodlužujeme příběh té věci a vlastně celkově příběh rodiny. Nemusí to být jen hrnky, ty desky třeba, obligace, ale i nábytek je svědkem rodinného života, jeho vývoje a příběhu. Nejen ten eko rozměr, ale i příběhovost se mi na tom líbí.

Vyrábí se dnes nábytek, který přežije majitele? 

I mezi novým nábytkem jsou kvalitní věci, dokonce i v IKEA se najde, ale asi není úplně špatné recyklovat předchozí výrobu. Když už něco hodnotného zbyde po prarodičích, viz křesla H 269, které mají dnes neskutečnou hodnotu a ještě před 10 lety je lidi dávali k popelnicím. 

Člověk to ani nemusí brát z pohledu dědictví nebo příběhu, ale přidanou hodnotu mají i jako investice. Je to věc, která už pod určitou cenu nepůjde. Cena bude růst, je to jak se starým autem. Když máte 30-40 let staré auto, je jisté, že jeho cena jen vzroste, byť šla předtím rapidně dolů. 

Jak jste rozjel podnikání?

Nejdřív jsem to dělal v kuchyni, ale nešlo to skloubit s provozem domácnosti. Pak jsem se přesunul do suterénu ke známým, tam jsem byl asi půl roku a zároveň jsem si založil živnost. Potom už jsem tam nemohl dál být, kamarádka mi doporučila tento vznikající kreativní hub na Údolní, že se mám zkusit přihlásit a vzali mě. Od té doby to nabralo úplně jiné obrátky. Když má člověk za zády takovou oporu, jako poskytuje KUMST, otevřou se dveře na mnoha místech. Může se rozvíjet.

Některé věci mi teda zbytečně trvají, web jsem třeba dlouho neměl. Říkal jsem si, že důležité je, že mám zakázky a dokud jsou, web nutný není, ale je nutný, aby se to mohlo posunout dál.   

Jsem OSVČ, mám spolupracovnici, před půl rokem byly dvě a na podzim budou asi zase. Mám předjednanou kamarádku restaurátorku spolupracovnici Hanky. V KUMSTu jsem hned od otevření od listopadu 2020. Živnost budu mít tři roky.  

Nejvíc mi v tom pomohlo, když se ke mě přidala Hanka Hrušková. Začalo to tak, že si u mě nechala potáhnout dvě křesla, legendární H 269 a područky si chtěla jako restaurátorka udělat sama. Říkal jsem si, že jestli to udělá hezky, že jí nabídnou spolupráci. 

Už jsem byl ve fázi, že jsem to sám nestíhal, chtěl jsem to posunout dál a hodil by se mi nějaký brigádník. Ji to napadlo samotnou, že by u mě chtěla pracovat, takže si to tak krásně sedlo a hned se nastavila spolupráce, která funguje doteď. Pak mi ještě napsala Venda Procházková, která v té době studovala čalounictví, že by chtěla mít někde praxi. Vzal jsem ji taky a opět mi to dost pomohlo. Od Hanky jsem se naučil hodně restaurátorských postupů se dřevem a od Vendy zbytek toho čalounictví.

V čem všem vám prospěl KUMST?

V prostoru, prezentaci na různých společenských akcích, nebo dole v showroomu. Je tu fajn prostor na focení. Ale celkově atmosféra je tu přátelská až rodinná, takže se tu cítíte dobře. Taky je tu program podnikatelské podpory, kurzy jak to rozjet, jak budovat značku, daně. Teď tu ještě otevřeli fab lab, kde jsou stroje, které si každý zvlášť úplně nemůže dovolit a tady jsou k dispozici. 

Obrovská výhoda jsou lidé z příbuzných odvětví a jak se tu navazují vazby, tak je to pak taky jednodušší. Když jsem řešil pár věcí se šitím, o patro výš nade mnou je Hanka Prchalová, která šije svatební šaty ve studiu To.Get.Her, tak mi s tím pomohla. Nebo tu máme Plastic Guys, kteří recyklují plasty. Někdy narazím na stůl, který má horní dýhu úplně v háji, tak se chystám použít místo ní jejich produkt. Tím ten starý kousek ozvláštníme a pošleme ho takto aktualizovaný do současného světa.  

Jak vypadá váš zákazník?

Je to docela pestré. Původně to byli známí. Když člověk rozjíždí podnik, nejdřív se to dělá přes známé. Bylo tam pár lidí z rodiny, strašná spousta kamarádů, známí těch kamarádů, a tak to jelo celý první rok. Pak došlo ke zajímavému zlomu, kdy známé a kamarády přečíslili lidi, které jsem neznal. Na Instagram začaly chodit zprávy: „máme tohle křeslo, šlo by to spravit?” Nebo jsme se potkali na akci v KUMSTu a „jé, mně se líbí vaše práce, šlo by opravit tohle?” začali ukazovat fotky. Domluvili jsme se a byla z toho zakázka. 

To už byli lidi úplně mimo moji bublinu. Jsme pořád v Brně, takže jsme nakonec vždy přišli na to, že máme společné známé, nebo že jsme byli na společném místě, ale bylo hezké zjistit, že má smysl to dělat, dá se tím uživit a má to perspektivu. A že už je to venku.     

Jste purista, nebo jak se díváte, když se historický nábytek doplní něčím současným?

Člověk k tomu musí přistoupit citlivě, trochu s pokorou a rozhodnout, jestli udělá update, renovaci, nebo restaurování. Restaurátor musí mít vzdělání, a jde o to zachovat na tom kusu vše, co jde. Třeba i původní nátěry, které už jsou asi špatné, ale restaurátor je nikdy nestrhne. Starý nátěr se dá odstranit jedině, když se nahradí stejným, třeba těmi šelakovými politurami. Tento přístup je určitě důležitý a nutný u věcí, které mají kulturní a historickou hodnotu. 

Věci, které k nám chodí, pod tuto kategorii nespadají, protože jsou to většinou kusy, které se vyráběly masově, sériově, i když bytelně, takže u nich si můžeme dovolit používat na opravu i současné materiály. To je renovace, nebo redesign, když člověk pozmění původní myšlenku designu. Já jsem renovátor, restarátorství vystudované nemám, ani na ně nemám nastavenou živnost. Mé kolegyně restaurátorky jsou.

Máme tu dvě křesla Kropáček Koželka s takovou matrací. Mají nějak vypadat, mají rastr, ale u jednoho kousku jsme se rozhodli, že ho oživíme. Zákazník je měl rád, protože mu připomínaly sedačky ze závodního auta. Vymysleli jsme, že jedno křeslo uděláme tak, aby vypadalo jako sedačka ze závodního auta z 50. let. Ten kousek, ta matrace to umožňovala, jen to už nevypadalo jako z roku 1950. Design a hlavní myšlenka zůstaly stejné, jen jsme trošku upravili look sedáku.  

Renovace nemá daleko k restaurování, protože se kus zachovává ve své celistvosti, designu a estetice, ale použijete třeba současné látky, které se tehdy nevyráběly. Je to způsob, jak nábytek vrátit do současnosti. Povrchové nátěry taky vždy nebyly nejlepší, jsou popraskané, oloupané, tak vezmeme současné laky. Nebo rádi pracujeme s tvrdým voskovým olejem, který je odolný, tvrdý, když se nanese několik vrstev, je to úplně hebounké.

V jakém nábytku bydlíte doma?

Víceméně stejný, co máte tady na dílně. Máme tam dvě křesla Halabala 213, starý gauč z 30. let, komoda ze 70., i jednu IKEA - kulatý stoleček na třech prohnutých nožkách. Líbí se mi designově a i materiálově není špatný. Je to ohýbaná překližka, docela to vydrží a dá se to jednoduše zrepasovat. 

Jaký zajímavý artikl jste renovoval?

Pro mě to byly H 269. Když jsem byl ještě v tom suterénu, říkal jsem si, že až budu dělat ty, bude to velký zlom a bude to už vážné. Pak s nimi přišel kamarád, takže jemu vděčím za to, že už je to vážné. Následně to byl nedávno historický skleněný stolek z vily Stiassni. Byl to osmihran s vitrínkou uvnitř na porcelán. Ten vyžadoval restaurátorský postup, tak jsem jej svěřil Hance :) Určitě to závodní křeslo, to byla fakt výzva. A hodně se mi líbilo dělat servírovací stoleček z Volmanovy vily v Čelákovicích. 

Ještě kožená křesla pro olomoucké Long Story Short. To bylo složité. Majitelka je má po prababičce, vzpomínala na to, jak po nich v dětství skákala. Do kůže na boku si vyrývala taháky, když je babička zkoušela z počítání, zůstalo to tam. Křesla byla v hodně špatném stavu, kůže už se někde sypala jak papír a navíc jsou umístěná na recepci, kde dostávají zabrat. Stejně byl požadavek tam zachovat co nejvíc původní kůže, ideálně i tu poškrábanou, počmáranou. Občas jsme to museli doplnit novou kůží, znovu sešít, obnovit propadlé sedáky… 

Máte po H 269 nějakou novou metu?

Web už máme, tak teď asi pořízení dodávky a prodej.

Lukáš Václavík se narodil 1986 v Karviné, má bakalářský titul z obecné lingvistiky a magisterský ze srovnávacích uměnovědných studií a managementu v kultuře (vše FF MU). V roce 2020 založil na ponku. Je spoluzakladatelem Kulturního centra Josefa Arnolda, kterému se podařilo přispět záchraně Arnoldovy vily (čtěte zde).