Nářadí jako fetiš máme všichni, říká Tereza Darmovzalová, zakladatelka českého obchodu s výběrovým zahrádkářským náčiním

BŘECLAV –  O tom, co je to výběrové zahrádkářské náčiní, jsme si povídaly s Terezou Darmovzalovou, která se rozhodla založit obchod s kvalitními zahrádkářskými potřebami od evropských dodavatelů. V jejich sortimentu najdete kromě anglického nebo německého nářadí i ručně vyrobené motyky od českého kováře. 

Jak vznikla myšlenka začít prodávat výběrové zahrádkářské potřeby? Máte sama k zahradničení vztah? 

Byl to souběh několika událostí. Naše rodina pěstuje na zahradě růže pro bio čaje v ekologickém režimu. Všichni se o pole celoročně staráme. V době, kdy jsem končila školu a rozmýšlela se, co dál, jsme po dědovi zdědili objekt v Kopřivnici. A najednou jsme měli k dispozici velkorysé prostory. Při té příležitosti jsme se jako rodina vrátili k několika nápadům, které děda s prostorem ještě za dobrého zdraví měl. A prodejna zahrádkářských potřeb byl jeden z nich. 
Probírala jsem to s mámou, která založila naše růžové pole a zahrada je její velká vášeň. Zjistily jsme, že nám chybí zdroj opravdu kvalitního zahrádkářského náčiní, na které se může člověk spolehnout. Oslovila jsem svou sestru Kristýnu a společně jsme založily Hortikulu. Naším cílem je prodávat ty nejlepší zahradní motyky a lopatky od evropských výrobců, které vám opravdu pomůžou, bude se s nimi dobře pracovat. A stanou se součástí rodinného dědictví. 

To by mě nenapadlo, že se zahradní náčiní může stát součástí rodinného dědictví. 

Tady se zase vrátím k dědovi. Když jsem po něm uklízela půdu, našla jsem tam deset stejných motyk. Nepoužitých. Zjistila jsem, že si je děda nechal vyrobit na zakázku od místního kováře. Nářadí se mu osvědčilo, bylo bytelně vyrobené, hezky provedené a hlavně se s ním dobře pracovalo. Kdysi od něj jednu z motyk dostala máma a dodnes s ní pracujeme. Je to jedna z nejlepších motyk, kterou se naše pole šesti set keřů růží obhospodařuje. 

Mluvila jste o českých řemeslnících, kteří u nás vyrábějí zahradní nářadí. Jaká je jejich situace? 

Náš trh nabízí klasické značky jako je Fiskars nebo Gardena a pak různé plechové náčiní. Rozhodně to není špatné nářadí, ale neexistuje tu alternativa. Kovářů a vůbec řemeslníků, kteří vyrábějí nářadí, u nás ubývá a navíc mají pocit, že nemají pro své výrobky trh. Já si myslím, že to není pravda. Je spousta lidí, kteří rádi podpoří lokální výrobce. 

Tady se dotýkáme filozofie vašeho obchodu. Jak byste ji popsala? 

Výběr našeho zahradnického nářadí a potřeb zahrnuje evropské výrobce převážně z Anglie, Německa a Francie. Máme ale i klasické motyky od českého kováře. Mezi potřebami najdete výrobky řemeslných výrobců, kteří stále upřednostňují původní postupy ruční výroby, značek s dlouholetou tradicí i lokálních výrobních družstev. 
Při výběru nářadí dbáme především na kvalitu materiálů, funkčnost, výdrž a možnost opravy. Vybíráme z tradičních i profesionálních řad, které zaručují svou spolehlivost. Chceme, aby nářadí co nejvíc usnadnilo práci a zároveň vydrželo skutečně dlouho. 
Se sestrou Kristýnou jsme po mnoha měsících intenzivních rešerší vytvořily portfolio opravdu dobrých výrobců jak zahradního nářadí tak i zahradních potřeb. Zahradními potřebami mám na mysli drobné věci typu rukavice, provázky nebo drátěné košíky. Například u košíků jsme našly dodavatele ve Francii. Vyrábí je tradiční metodou a ty košíky vydrží i čtyřicet let.  
Přinášíme do České republiky některé značky, které tu ještě nejsou uvedené na trh. Najdete u nás zároveň i potřeby, se kterými se mnozí tuzemští zahradníci možná ještě nesetkali. Například rakouskou víceúčelovou ovčí vlnu. Jedná se o pás z ovčí vlny a můžete ho použít na výrobu hranic proti slimákům. Z tohoto materiálu si vyrobíte i deky, které chrání první sazenice od mrazu. Z téže vlny máme i směsi, které zapracujete do hlíny, ony ji vyživují a zároveň udržují vlhkost. To je za mě hodně velká pecka. Výrobky mají skvělé reference. Firma, která je vyrábí, navíc sídlí hned za hranicemi u Dolního Dvořiště. 

Kromě e-shopu budete zakládat i kamennou prodejnu v Kopřivnici? 

Tam plánujeme mít sortiment založený hlavně na české produkci. Aby byl dostupný. Naší vizí je podpořit kopřivnickou pěstitelskou komunitu. V Kopřivnici se připravuje komunitní zahrada a funguje tam i Svaz zahrádkářů. To jsou věci, které vnímám jako elementární pro lokální fungování. Rádi bychom je propojili. A přidali další služby jako je moštárna. 

Tím se dostáváme k budově, kterou jste zdědili po dědovi. Co tam plánujete za aktivity? 

Ve spolupráci s kopřivnickým architektonickým studiem KLAR jsme vytvořili studii na budoucí využití objektu. Přemýšleli jsme nad tím společně několik měsíců, hledali jsme ideální řešení, které bude respektovat budovu, bude založené na recyklaci materiálů, které už v objektu jsou. Přizpůsobíme se charakteru budovy. Z našeho pohledu je prodejna zahradních potřeb to nejlepší, co si tato budova zaslouží. 
S architekty už od začátku mluvíme o tom, jak začít s málem a budovu upravovat postupně. Primárním cílem je celý objekt vyčistit a zprovoznit kamennou prodejnu se svačinárnou a místem pro komunitní akce a přednášky. Cílový stav je opravit a oživit celou budovu, která nabídne lokální služby a bude místem setkávání. Víc asi nechci rozvádět, ať to nezakřiknu. Budeme se přizpůsobovat nám i době. 

Zprovoznit relativně velkou budovu a vytvořit z ní centrum služeb a místo pro setkávání místních zní jako poměrně ambiciózní plán. Víte už, jak toho chcete dosáhnout? 

Budovu jsme převzali roku 2018, tehdy mi bylo sedmadvacet a spousta lidí mě odrazovala v tom něco tam vybudovat, že je to nemožné. Přesvědčovali mě, že bez obřích investic to nepůjde. 
Za studií jsem bydlela v Praze a byla jsem u zrodu projektu Kasárna Karlín. Tam se v malém týmu lidí podařilo neskutečné. Věděla jsem, že velké projekty vyžadují hodně přemýšlení a práce, ale nepotřebujete hned mnohamilionové investice proto, abyste objekt oživili. Kasárna se tehdy nebudovala jen jako kulturní centrum, ale snažila se řešit potřeby lidí v lokalitě. Dokázali fantasticky navnímat, co místu chybí a co přinést. Najít balanc mezi tím, aby bylo místo životaschopné a aby mohlo nabídnout něco, co v lokalitě chybí. Celý projekt hnala kupředu neuvěřitelná oddanost věci a entuziasmus. 
Řekla jsem si, že budujeme Kasárna Karlín akorát v malém, že to zvládneme. Chce to jen určitý typ přemýšlení a hodně práce. Začneme s tím, co máme, odstraníme ty největší architektonické prohřešky, dům ošetříme, aby fungoval a necháme ho vyznít. Budeme se mu přizpůsobovat. Strašně se na to těším. Studie k objektu je fantastická, jeden z architektů dokonce bydlí přímo naproti. 

Vystudovala jste AVU a pak se hned vrhla do obchodování s potřebami pro zahrádkáře. Dá se v tom najít kontinuita nebo jste došla k určité životní změně? 

Mé studium se dotýkalo společenských témat. Navštěvovala jsem ateliér intermédií Tomáše Vaňka, kde se studenti zabývají uměleckým zkoumáním skrze různé typy médií. Já vytvářím primárně videa nebo instalace a našla jsem si cestu k tématu práce a volného času. Vycházím převážně z rodinných témat i zkušeností. Z pozorování toho, jak člověk prožívá některé životní situace nebo vůbec jak vnímá sám sebe v systému práce a volného času. Kdy pro něho končí práce a kdy začíná volný čas, jak se ty hranice smývají. Zkrátka všechno se týká práce, jejího vnímání a prožívání. 
Po těch šesti letech studia jsem si uvědomila, že ve mně nedošlo k takové katarzi, jak jsem očekávala, a potřebovala jsem najednou změnit styl fungování. Akademie a všechny umělecké školy jsou založené na kritické reflexi, která je psychicky dost náročná a když to máte šest let v kuse, tak pak potřebujete změnu. Cítila jsem najednou potřebu vědět, že moje práce se nebude hodnotit subjektivně, to znamená názorem líbí se/nelíbí se, mám na to ten a ten názor. 
Chtěla jsem vidět praktické hmatatelné nebo kvantifikovatelné výsledky. Budovat. Někomu nebo něčemu pomoci, protože jako umělec neustále řešíte otázku, zda umění někomu pomáhá, zda skrze něj dosáhnete nějaké změny. 
Ještě během studia jsem se začala starat  o zděděné nemovitosti, takže jsem se intenzivně věnovala dvěma záležitostem, které spolu nesouvisely. Abych odpověď shrnula, rozhodnutí založit Hortikulu byla kombinace určité kuráže, kterou jsem se na AVU naučila, vize, že spousta věcí jde, to jsem věděla z Kasáren, a tehdy i potřeba změny po těch šesti letech. Řekla jsem si, že si dám od umělecké tvorby pauzu a uvidím. 
Hodně mi pomohlo, že jsme si se sestrou a rodiči řekli, že do toho půjdeme jako rodina a pomůžeme si. Když se o projektu bavím s přáteli, tak i s těmi, u kterých bych nečekala pozitivní ohlas, se dobereme k tomu, že věnovat se zahradnickým potřebám je fajn, protože fetiš vůči nářadí máme všichni stejný. Není to o tom, kupovat si značkové věci, existuje spousta lidí, kteří nevěří ve výrobní fast food a hledá něco, co má své hodnoty. To je celé.

Hortikula